Tian Shan

V roce 2008 jsme byli v Kazachstánu. Už když jsme o této zemi přemýšleli bylo jasné, že hory budou to první co navštívíme.

Po té co se Vlaďa vrátil z Ameriky, jsme během čtyř dnů naplnili batohy a odletěli do Almaty, rychle se přesunuli vlakem do Astany, nakoupili v místním supremarketu a vyrazili do hor.

1.den

První noc jsme přespali schovaní v místním lesíku u cesty. Další den ráno jsme začali šlapat prudce vzhůru. První část dne jsme se nevymanili z civilizace a šlapali po asfaltu, proč? protože jsme strašní šetřílci a odmítli jsme dát vydřiduchům v Taxíku 20$ za to, že nás svezou 7km, no skoro jsme toho litovali, když jsme zjistili co nás ještě ten den čeká. Ale tobychom nebyli my, kdybychom šli spát a nebyli totálně zřízení. Celou dobu od chvíle co jsme opustili civilizaci s asfaltem a začali stoupat po sjezdovce pod lanovkou na nás pražilo sluníčko, síly postupně docházely a voda začala docházet. Postupně nám došla voda úplně,ale dost dlouho jsme byli v klidu, protože podle mapy jsme měli narazit na potok,aleco se nestalo, potok tam nečekaně nebyl :-\ no a co teď? Naštěstí jsme asi v 7 vystoupali h horní stanici lanovky a tam seděl muž, kterého jsme požádali a on nám dal 1,5l. Ve chvíli kdy jsme dostoupali do samotného sedla byla tma a cestu nám osvětloval jen měsíc, bylo to jako z kyčovitého filmu…prostě nádhera ;-)

2.den

Další den, měla být, (jak říkal Vlaďa pohodička), no ale to by nebyl on kdyby to zase nebylo „harakyry“. Začalo to tím, že nebyla (jak jinak :-D) voda. K té jsme se museli propracovávat pár hodin, co jsme sestupovali do údolí k řece. Po cestě se mi dehydratací třepaly nohy, tak, že jsme si nebyla jistá, jestli se na nich udržím,ale všechno dobře dopadlo, ses toupili jsme, já se napila, dali jsme obídek a začali se kolem nás oběvovat, krásy Asijských hor.











3.den

Nebudu to zdržovat a posuneme se k dalšímu dnu. Měli jsme se přesunout o 1000 výškových metrů výše a dostat se tak k sedlu a to překročit. Jenže naše mapa, která měla měřítko 1:20 000, nebyla příliš přesná a my se pořád jen dohadovali, jestli jdeme dobře. Šlapali jsme a šlapali a pořád si nebyli ničím jisti, přišlo nám, že 1000 metrů už musíme mít za sebou,ale sedlo, pořád nebylo vidět. Počasí se začalo kazit a velmi rychle začalo i sněžit. Co teď? všude okolo kamenité suťovisko, sněžilo, nevěděli jsme jestli jdeme dobře a jídlo? to máme ještě na dva dny. Našli jsme místečko mezi kameny, rychle ho vyklidili, postavili náš stan a dohodli se „pokud do zítřejšího poledně nenarazíme na sedlo, otočíme se a půjdeme stejnou cestou zpět.“

4.den

Ráno jsme si přivstali, šlapali jsme a šlapali a poměrně dlouho sedlo stále neviděli. Najednou se za jedním vrcholem oběvilo a my měli obrovskou radost. Ještě další 2h jsme se do něho plahočili, pomalu a obezřětně, po šutrovém poli, kdy kameny ujížděly a sypali se dolů hluboko pod nás. Naši obrovskou radost v sedle 4000m.n.m velmi rychle zkazilo, když se před námi rozprostřelo obrovské ledové pole s rhlinami. Tak to jsme nečekali, mačky ani žádné jiné vybavení jsme s sebou neměli a obejít se nedalo. Co teď, pokusit se jít dál? nebo vsadit na jistotu a vrátit se spátky známou cetou i když na to nemáme dostatek jídla? Vyhrála jistota a my začali z hor vysloveně sbíhat dolů do údolí. Dolů jsme dorazili totálně vyřízení.

5.den

Další den, byl pouze ve jménu, rychle rychle, nezdržovat ať dojdeme co nejdál. A taky, že jo, ani jsme nečekali, že podél vody a do prudkého kopce vyběhneme jako laňky :-P bylo to jen dobře, stalo se pravidlem, že se odpoledně počasí výrazně zhoršilo a sněžilo. V noci klesaly teploty pod nulu a nebylo radno vystrkovat ani nos, běda tomu kdo potřeboval na záchod :-P
Přes noc nám jen zamrzlo co mohlo,ale to nás neodradilo, jídlo už žádné nebylo a tak nas kupředu poháněla jen vůle. Bylo to krásné a v každém směru nezapomenutelné, můžeme jen doporučit,ale vemte si lepší mapu, vodu a dost jídla, nikdo vám tam nepomůže a to je přece výzva :-P