letní práce v Kalifornii 2008

13.6.2008 LET DO NESHVILLU

Tož jsem si myslel, že dnes dorazím do Neshvilu a zatím jsem zkysnul po deseti hodinách letu v Chicagu, protože let do Neshvillu byl zrušen kvůli špatnému počasí a přeložen o 17 hodin. Dozvěděl jsem se, že pokud se let přeloží pro nějakou technickou závadu, tak se o Vás postarají a zaplatí Vám hotel, ale když za to může počasí, tak je to Váš problém a dělejte si co chcete. Ale je pátek třináctýho, tak se člověk ani rozčilovat nemůže:o) Na druhou stranu jsem měl docela štěstí protože, jsem seděl v letadle vedle Čechů, kteří jedou na stejnou práci jako já, takže teď cestujeme v pěti a je to tak víc na pohodu. V Chicagu jsme si našli ubytovaní asi 20 minut od letiště za 17 doláčů na osobu a ani bych nevěřil, že za takovou cenu může být tak pěkný pokoj s tak obrovskou postelí a s internetem, no jóóó Améééérika. První stravování proběhlo jak jinak než v mekáči :o) maj tu dvojitý cheesburgery za doláč, no nekupte to:o) …dal jsem si dva a už mi začínaj lézt krkem :o) Amící jsou zatím docela milí a kupodivu je jim aji rozumět (z čehož jsem měl docela strach) Tož to jsou mé první postřehy:o)

14.6.2008 PRVNÍ DEN V NESHVILLU

Tak jsem konečně dorazil do Neshvillu. Let se sice o hodku a pul zase posunul, ale nakonec jsme doletěli malým letadýlkem tam kam jsme chtěli:o) Bydlím tu na pokoji ještě s dalšíma trema klukama, máme takový mály apartmá a jsou tu jen dvě vetší postele na spaní pro čtyři, takže jsem radě zvolil variantu spát na menším gauči a sám. Noc vychází asi na 20USD. Jsme dost na periferii, takže tu není žádný obchod. Hromadně se jelo nakoupit, když jsem tu nebyl, naštestí Vojta (clen mého tymu) na mě myslel a nakoupil mi taky na cely týden, bohužel jen tousty a burákový máslo, který je fakt nechutný. Ráno tu mají podávat aspoň snídaně, tož su zvědavej. Jinak hned po příjezdu jsem se zapojil do SALES SCHOOL a vyfasoval brašnu a všechny knížky a další harampádí (papíry, tužky..), který budu muset tahat vždy sebou (dostali jsme třeba krabičku na jídlo:o) ale bez jídla:o/…). Volný čas vůbec není, až teď večer chvilku. Dnes jsme trénovali úvodní fáze prodeje, je to docela zabíračka a trochu vymejvárna mozku, jak to člověk furt opakuje. Trénujeme to mezi sebou navzájem a dost to človeku dá, ale jak říkám je to taky únavný. Su zvědavej, jak to budu zvládat pak na ostro 12 hodin denně…tož uvidíme. Organizace je tady dost promakaná, každý den máme přesně naplánovaný, ani minuta nazmar. Těším se na zítřek, pač večír bude grilovaní a snad se nadlábnu:o)) teď už jdu ale na kutě.

22.6.2008 KONEČNĚ KALIFORNIE

Tak už jsem v Kalifornii:o) Mám za sebou dokonce i první den prodávání. Dnes je neděle a je tudíž čas odpočinku. Dnes máme sraz s celým týmem a budeme řešit jaký byl pro každého první den.

Ale začnu popořádku.

Minulý týden jsem absolvoval v Neshvillu v Tennessee tzv. Sales School. Ne, že bych se už nepřipravoval v Brně, to samozřejmě ano (každý týden jsme měli sezení), ale tohle bylo víc intenzivnější a náročnější.

Bydleli jsme v hotelu Ramada, blízko sídla společnosti Southwestern, asi 20 min od Neshvillu. Ráno jsme vstávali před šestou. Kolem sedmé odjížděli autobusy do Neshvillu, kde probíhala dopoledne celá série přednášek, kde jsme se jednak dozvídali, co máme dělat a říkat, a jednak nás měli připravit psychicky na nadcházející týdny a motivovat nás. Tahle série přednášek trvala zhruba do jedné, a pak se jelo na zpět, do sídla společnosti, kde probíhal praktický výcvik zhruba do desíti večer. Někdy i do jedenácti.

V průběhu týdne probíhala soutěž, kdo udělá nejvíce demonstrací a oslovení lidí. Takže ve volných desetiminutových pauzách, místo odpočinku, byla další praxe a na jídlo moc nezbyl čas. Občas jsem si tam připadal jak na nějakým armádním výcviku nebo jak v nějaké sektě. Časem mě to šlo už na nervy, jak se pořád tleskalo a výskalo a dělalo se, jak je všechno krutý a dobrý, a jak se všichni těšíme na léto, protože já se teda zatím moc netěšil.

Bojoval jsem s angličtinou, taky s texty co jsme se museli nadrtit nazpaměť, sám se sebou, protože jsem si vůbec nedokázal představit, že budu klepat na 60 dveří denně a v neposlední řadě taky se svým žaludkem. Taky mě děsila představa, že tady budu muset zůstat o týden navíc, když se vše nenaučím.

První dny jsem to měl opravdu chuť zabalit a dokonce čtyři lidi z našeho týmu to taky vzdali. Ale postupně si člověk začal zvykat a dokonce se také usmívat. Začal jsem vidět pokroky sám na sobě a to mě trošku uklidnilo. Nakonec jsem Sales School úspěšně absolvoval a v pátek ráno se vyrazilo směr Kalifornie, teda spíš letělo:o)

Naši manažeři byli hodně schopní a zajistili nám rodinu, kde budeme bydlet. Plno týmů takové štěstí nemělo a musí si hledat rodinu teprve po příjezdu.

Bydlím u Cindy a Chrise ve městě Visalia společně s Vojtou. S Vojtou se známe už z Brna z meetingů . Studuje práva a je hodně osobitý a ambiciózní. Tak snad se budem táhnout nahoru, abychom to tu přežili. Cindy a Chris jsou moc milí, jejich děti už jsou pryč z domova a my tu máme takový malý pokojík. Cindy je moc hodná a pořád říká, ať se tu cítíme jako doma a co potřebujeme, ať si bereme a na nic se neptáme. Cindy prodává na netu různý věci, takže celej jejich byt je zaskládanej nejrůznějšíma krámama. Chris pracuje s mentálně postiženýma a v garáží má krutýho Harleje :o) Spížku mají narvanou jídlem, jak pro deseti člennou rodinu a mají taky takovou tu typickou americkou velkou ledničku a volny čas tráví koukáním na bednu, kterých mají asi pět. Jo a oba dva jsou takový objemnější a mají na jedno oko slepého psa Peanuta (Burák). Úplně jsem zapomněl říct, že poslední týden pořád jím jen burákový máslo, protože není moč času na nákupy a už ho docela nenávidím, ale psíka mám rád:o))

Včera jsem byl první den na bitevním poli. Funguje to tak, že máme s Vojtou každý polovinu města a na snídani chodíme do města, tak abychom to měli zhruba stejně daleko. Máme zakázáno snídat doma, prý je lepší, když člověk co nejdřív vypadne. Musel jsem si otevřít účet u Bank of Amerika, abych mohl ukládat ty vydělaný milióny:o)). Nejdůležitější věc, co se včera musela udělat, bylo sehnat kolo. Protože vzdálenosti jsou tu opravdu obrovský a hromadná doprava moc není. Každá rodina má alespoň tak tři auta a autobusy tudíž nikdo nevyužívá. Mimochodem, to co tady jezdí po silnicích to je fakt mazec, to jsou káry veliký jak třípatrové baráky:o)))

Co se týče toho kola tak jsem chodil od domu k domu. Buď neměli, nebo měli, ale rozbitý. Jedna paní mě poslala na policajty, že tam mají prý zabavená kola. Šel jsem přes celé město několik mil a tam mi řekli, že nic nemaj:o/ No, nakonec jsem koupil od jedné paní horáka za 50 babek:). Moc to nebrzdí ani nepřehazuje, ale jezdit se na tom dá:o) a to je hlavní.

Co je tady strašný, tak to je počasí. Sou tady fakt šílený vedra, přes 40 stupňů. Je to strašně únavné a jen přes den jsem vypil pět litrů a ani jednou nešel na záchod.

Jinak jsem včera klepal na mnoho dveří a ve 45 případech mi otevřeli a pěti lidem jsem ukázal, o co běží, ale nikdo si nic nekoupil:o)) Většina Američanů je fakt milá a dají mi třeba ledovou vodu, tak se to dá nějak přežít, ale nejednou mě včera napadlo, co tady sakra dělám a jestli nejet raděj dom. Včera jsem skončil s klepáním o půl deváté večer a byl jsem docela vyřízený. Člověk už ani nemá chuť na jídlo, jak je unavený. Takhle mě to teď bude čekat tři měsíce, šest dní v týdnu a dvanáct hodin denně. No, sám jsem zvědav…

4.7.2008 PRVNÍ TÝDEN, PRVNÍ PRODANÁ KNÍŽKA, PRVNÍ ZTRASTI A SLASTI

Tak se blíží konec druhého týdne na „bookfieldu“ a třetí týden celkově. Já si ani nenašel chvilku na napsání zprávy, až teď, a to jen díky nemoci, která mi vrazila dýku do zad a položila mě do postele . Vše podstatné však začalo o dvanáct dní dříve. V pondělí (23.6.), začal první opravdový den v terénu, bez nutnosti shánět kolo či zakládat učet v bance jak v sobotu. Budík zazvonil v 6:29 a mě si při myšlence, že to právě všechno začíná, lehce navalilo . V sedm jsme osedlali s Vojtou naše oře, rozpadající se kola, a vyrazili k Dannymu na snídani. Danny’s je takový to typický americký zařízení, jak se tam sedí a jí, a kolem Vás chodí servírka a dolívá Vám pořád kafe či vodu, však znáte z filmů. Cesta sem nám trvá na kolech asi dvacet minut. V rámci šetření jsme si dali to nejlevnější, co měli. Byla to jakási omeleta pro seniory. Vychází asi na 7 doláčů i s dýžkem. Měli jsme strach, že nám ji nedonesou, když nám není nad šedesát. Ale v pohodě, jen se na nás tak divně smáli. Nu což. Danny’s se tedy stalo naším ranním startem na celý zbytek léta. Mimochodem, další den jsme zjistili, že za sedm doláčů můžeme jíst i jiné věci než seniorskou omeletu . V osm jsme vyšli ven a každý jsme se odebrali do své části města. A od teď už to bylo jen na mě. Den má probíhat asi tak, že se má začít nejpozději v 8:30 a končí se ve 20:31. Základní podmínkou je pracovat minimálně 12 hodin denně, oslovit kolem 50 lidí (do toho se nepočítají lidi, kteří nejsou potencionální zákazníci, tedy lidé bez dětí), pokud možno udělat třicet prezentací denně, z nichž tak jedna třetina má být „sit down“ (tím se myslí, že Vás člověk pozve dovnitř nebo si sednete venku na lavičku). Při dodržení těchto pravidel by Vás úspěch neměl minout. Jde o to, že hledáte jehlu v kupce sena. Na čím více dveří zaklepete, tím větší šanci máte, a že něco prodáte. Co se týká rozvržení dne, ták ráno a večer jsou lidé nejvíc doma, tudíž se sklízí ovoce, které se pěstuje během dne. Hned vysvětlím:o). Přes den si člověk vytipuje domy, kde jsou děti, a tudíž potencionální zákazníci a ráno a večer už se klepe jen na dveře, kde víme, že je snad budoucí zákazník. Příklad: Ťuk, ťuk. Dveře se otvírají a v nich nějaká babička. Dobrý den, jmenuji se…a dělám…hádám, že Vaše děti už jsou pryč z domova…možná mi ale pomůžete s něčím úplně jiným…dům vedle Vás, mají středoškoláky nebo menší děti…aha…a ten dům naproti…aha a kdy budou asi doma…děkuji, mimochodem jsem nezachytil Vaše jméno…Stefani…děkuji, nashledanou… Výsledek: Vím, ve kterých domech v okolí jsou děti a domy, se kterými vůbec nemusím ztrácet čas. Taky vím, kdy je chytit doma. A to nejdůležitější, znám jméno té babičky. Jakmile budu klepat někde jinde, můžu směle říct, mluvil jsem se Stefani a to v lidech vzbuzuje důvěru. A doopravdy to tak je. Nejednou se mi stalo, že když viděli, že znám jejich sousedy, tak mě hned pozvali dovnitř. No, popravdě první den to šlo docela ztuha. Že bych byl zrovna odvázaný klepat na 100 baráku denně, se říct moc nedá. A že by to bylo super, jak Vás každý posílá někam, tak to taky nebylo. Co mě ale překvapilo, že se dá zvládnout těch dvanáct hodin, bez nějakých větších obtíží. Dokonce i přetahuju, tak o čtvrt hodinky. Nejhorší je doba mezi jednou a čtvrtou. To peče slunko jak blázen a nikde nikdo. Ani nevím jak, ale podařilo se mi hned první den prodat set knížek. Taťkovi se to sice moc nezamlouvalo, ale očividně manželka měla větší slovo a vypsala tučný šek. Takže při návratu domů jsem měl úsměv od ucha k uchu. Zatím to musím zaklepat, ale každý den jsem něco prodal, čemuž bych teda nikdy předtím nevěřil. A můj rekord jsou čtyři zákazníci za den. Co je zatím problém, tak je dát těch 30 demonstrací denně. Ať se člověk snaží, jak chce, tak když Vám ty dveře prostě zavřou před nosem, tak nic nenaděláte. A taky dát těch deset „sit downů“ je mazec. Snažím se vecpat do vnitř jak se dá, ale zatím je můj rekord nějakých osm za den. Co mě hodně dostalo první týden, byl nezájem a arogance některých lidí. Když jsem pořád slyšel nezájem, nezájem, nezájem… práskání dveří několik hodin v kuse… A když pak třeba jedu na nějakou smluvenou schůzku, protože dětem se moc knížky líbily, ale rodiče nebyli doma a teď, když přijedu tak mě pošlou někam, tak je to fakt těžké. Ono to tak asi nevypadá, ani já jsem si to nemyslel, ale není to příjemné, když mě nikdo ani nevyslechne. Abych jenom nelamentoval, tak taky nějaká ta pozitiva:o) Je neskutečný kolik za den potkám lidí, je to skoro až úžasný. Někteří lidi jsou fakt úžasní. Nejen, že mně nabídnou třeba něco k pití, ale někteří mě pozvali, ať si přijdu k nim zaplavat do bazénu, někdo mě zas pozval na večeři… Většinou jsem to měl tak, že když jsem byl už hodně na dně, tak se objevila taková nějaká usměvavá tvář, která člověku zvedne náladu. Moc mě překvapilo, jak mě někteří lidé podpořili, že ví jak to musí být těžké, a že mi fandí, a že mám u nich dveře vždy otevřené. Najednou mám tak pocit, jak kdybych tam vůbec nebyl sám a měl tam spoustu přátel. Další věc, co mě fascinuje, je jak se dostávám do domova lidí a poznávám jejích osudy. Už jsem dělal prezentaci neslyšícím rodičům a jejich dcery vše překládali do znakové řeči, stejně tak to bylo u Mexičanů, kde rodiče ani neuměli slovo anglicky… Někdo má napucovaný barák, u někoho zas vidím prasečí chlívek. Je to zajímavá škola života. Tento týden jsem si to už začal i užívat a arogantním lidem jsem se začal smát a jde to najednou líp. Akorát jak je venku vedro a uvnitř chladno, tak jsem nějak nachladnul a nemůžu mluvit. Bylo to docela vtipné, když se otevřely dveře, já ze sebe vydal jen nějaký skřek a dveře se zas zavřeli. Nakonec to dospělo do stádia, že jsem to včera musel odpoledne vzdát a jít se kurýrovat a dnešek jsem celý proležel. Docela mě to štve, protože už jsem se začal pomalu rozkoukávat a teď tohle. Člověk už se dostal do nějakého rytmu a teď zas od začátku… Vtipnou kapitolou jsou kola, na kterých tu jezdíme. To moje má jen krutou osmu. Vojtovo nemá brzdy a už se na něm taky vysekal. Pořídil si tedy silničku, která má černící rukojetě. A na ni se taky vysekal. Ve středu ji píchl, tak se vrátil k osvědčenému kolu bez brzd. Jednomu členu týmu, Jankovi, už kolo ukradli. Minulý rok tu prý během jednoho dne jednomu klučinovi ukradli třikrát kolo…. Volný čas prakticky není. Večer se vracím po deváté, slupnu nějaký těstoviny, které jsem si navařil v neděli na celý týden, vyplním nějaké papíry a jde se spát a ráno vše na novo. V neděli máme týmové meetingy, kde řešíme co zlepšit a jak na tom každý je. Cesta na ně a zpět zabere kolem dvou hodin. Minulou neděli jsme udělali piknik v parku a zahráli si trošku fotbal. Než nakoupím, vyperu a něco navařím, tak je neděle pryč… Tuto neděli bychom měli jít do vodního parku… doufám, že se stačím do té doby vykurýrovat

6.7.2008 KONEČNĚ ZÁBAVA

Již klasicky neděle nezačala tím, že bychom chrupčili do desíti, ale pěkně se v 6:45 vstávalo. Museli jsme se s Vojtou totiž dostat na 8:30 na týmový meeting, do hodinu vzdáleného Fresna. Tam jsme cele dopoledne řešili, jak si každý vede, co zlepšit, další strategie prodeje a taky nás tam navštívil hlavní manažer celé naší sekce Piers. Po poledni jsme konečně dorazili do vodního parku. A konečně začala taky zábava. Hned jsem vlítnul na atrakce. Prvně jsem vyklusal na takovou věž, ze které jsem sebsvezl střemhlav na plastovým prkýnku po skluzavce do vody…docela hukot. No nebudu to natahovat…obešel jsem, co se dalo a stačil jsem si při tom otočit palec. Všichni jsme byli nadšení, protože konečně jsem si mohli trochu zablbnou a zapomenout na prodávání knížek. Mimochodem tento týden odjela další holčina domů. Neděle utekla jako voda a zítra vše na novo. Dal jsem si docela vysoké cíle na příští týden. Chtěl bych udělat 180 prezentací, mít 50 „sit downů“ a 20 zákazníků, tak jsem zvědav, jestli se mi podaří zvládnout. Jinak už jsem se nějak vykurýroval, tak snad už to teď půjde jak po másle.

3.8.2008 DVĚ TŘETINY PRODEJE ZA MNOU

Tak jsem zase po třech týdnech tady. Omlouvám se, že jsem se odmlčel, ale čas nějak není. Začalo se pracovat třináct hodin denně. Na nedělní meetingy vstáváme ještě dřív než normálně a než se vrátíme zpět na základnu a já navařím na týden a vyperu, je jedenáct večer. Jsem čím dál unavenější a unavenější, ale nezbývá než vydržet. Dneska jsme se dozvěděli, že nás opustili další tři lidi. Abych pravdu řekl, tak mě to taky nejednou napadlo, že bych odjel. Říkám si jestli to opravdu má smysl, ale už mě to stálo tolik času a energie, že už to tady nějak doklepu. Jeden z důvodů, proč tady taky pořád jsem, je že bych rád sklidil to, co jsem zasel. Nehledě na to, že už mě zbývají jen tři týdny prodeje a pak bude týden, kdy budu doručovat zákazníkům knížky a to už snad bude jen zábava…doufám. Taky bych chtěl moc poděkovat všem, kdo mi píšete a podporujete mě, moc mi to pomáhá…moc a moc děkuju, vážně a omlouvám se, že nemám tolik času na odepisovaní. Zpět k posledním třem týdnům. Nevím proč, ale myslel jsem si, že to bude čím dál jednodušší a bude to pohodička, ale mám pocit, že jo to tu čím dál náročnější, jak fyzicky, tak hlavně psychicky. Vůbec bych nevěřil, jak mě můžou některé věci dostat. Beru to tady jako ohromnou zkušenost poznat sám sebe. Možná se někteří z vás smějí a já bych asi tak nevěřil, kdybych to tu nezažil na vlastní kůži. Soutwestern (společnost pro kterou dělám) to má fakt promakaný a snaží se z nás dostat uplně vše a vyždímat nás jak houbu. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, to si musí každý zvážit sám. Je to jako veliký stroj, který Vás polapí a nepustí, jedině když vzdáte. Snaží se nás tu pořád něčím motivovat. Každý týden můžete něco vyhrát, ale ceny jsou takové, aby vám hráli na city. Třeba minulý víkend byl takzvaný květinový týden. Znamená to, že když jste měli dvacet zákazníku, tak společnost pošle obrovskou kytici komukoliv a kdekoliv na světě s vašim vzkazem. Prostě se hraje na emoce, abychom makali, jak „bulhaři“. A je tu plno dalších věcí. Každý večer se musí volat manažerům a hlásit statistiky. Oni nám zase třeba volají ráno na snídani, aby nás motivovali na den. Taky nás každé tři týdny navštěvuje hlavní manažer Piers. Celý ten kolos je fakt promakaný a funguje. Proto se cítím někdy dost pod tlakem. Člověk se tu snaží dělat jak nejlíp umí, pokouší se vyhrát nějaké ty ceny pro druhé, a když se pak nedaří a potkáte špatné lidi, tak je to hodně zlé. Celé je to pro mě hodně psychicky vyčerpávající. Třeba u některých lidí jsem byl asi osmkrát, pořád slibovali, slibovali a pak mě poslali někam… Ale i běžné situace, když jen zazvoníte na dveře, nic neřeknete a oni před vámi jen prásknou, jsou občas těžké. Možná se Vám ta představa nezdá tak hrozná a i já, když jsem jel sem, tak jsem si říkal, že to bude v pohodě, ale není to tak. To, je taky důvod, proč už to od nás z dvaceti lidí z týmu osm vzdalo. A to, že tady přes den brečí nejenom holky, ale i kluci je normální. Na druhou stranu je to velká výzva, člověk poznává sám sebe a překonává se, raduje se z maličkostí a váží si některých věcí, které bral za samozřejmost. Teď taky něco z veselejšího košíku. Kromě toho, že jsem měl ten minulý týden zatím nejhorší ze všech, tak jsem taky svůj čtvrtý týden měl nejlepší ze všech. Musím se trochu pochlubit. Po čtvrtém týdnu jsem byl v prodeji mezi Čechy na druhém místě a mezi všemi studenty na desátém (ti co prodávají první rok). Tak mě to samotného překvapilo, vůbec jsem něco takového nečekal, ale teď jsem si to trošku pokazil a poslední dva týdny padám k zemi, ale doufám, že budu mít velký finiš. Tady dávám pár statistik: Po šesti týdnech prodeje jsem celkem oslovil 1594 potencionálních zákazníků. Knížky jsem ukázal 1004 rodinám. Seděl jsem u 257 rodin. Celkem jsem měl 74 zákazníků a prodal jsem 764 solidních unit. Každý set knížek má jinou hodnotu v unitech, slouží to k porovnání, jak si na tom vedeme. Nejmenší sady začínají na 6 unitech a jde to víš a víš. Solidními unity se myslí, že člověk vybral od zákazníka nejméně polovinu ceny. Slabé unity se do hodnocení nepočítají. Nejlepší prodejci, co tu už pracují několikáté léto prodaji třeba 1200 unit za týden (ale není jich moc)!!! Drsné, že. Můj rekord je 185, takže nic moc, ale my začátečníci máme třeba i za týden 17 nebo 0. Minulý týden jsme byli v San Francisku a to bylo fakt super. Sice jen na otočku, ale bylo to nádherné dělat něco normálního. Teda musím říct, že ty uličky tam mají opravdu tak strmé, jak v těch filmech a ten most tam taky stojí. Město má nádhernou atmosféru a klidně bych si tam dokázal představit žít. Dva týdny před tím, bylo zase Shaver Lake. Trochu jsme se tam okoupali, taky spálili a zavařili auto. Pár postřehů z bookfieldu: Musím říct, že plno Američanů je moc bezva. Jsou na mě slušní, zajímají se o to, co dělám, dají mě napít, někdy i něco k snědku a popřejí mi hodně štěstí. Včera jsem prodal sadu dětských knížek jedné rodině a na závěr mě jejich tříleté dcera sama od sebe donesla pamlsek a objala mě, tak mě to úplně dojalo. Skoro před každým domem, kde bydlí děti, je basketbalový koš. Jsou jich plné ulice, ale přísahám, že jsem ještě nikoho neviděl hrát u nich basket. Taky je sranda, když stoji před domem čtyři obrovská auta a oni mi říkají, že nemají peníze. Jo a taky je moc príma, když je poledne, je kolem čtyřiceti stupňů ve stínu a já jen slyším vřískot dětí za plotem, jak skáčou do bazénu. Podobná situace se odehrává, když je večer, já mám hlad a ulicí se line vůně z grilování. Dnes jsme měli příjemný tým meeting v Modestu. Tady bydlí totiž část holek a ony se rozhodly, že pro nás všechny připraví oběd. Bylo to príma jíst opravdové jídlo po tak dlouhé době. No a zítra hurá do poslední třetiny.